Anna Puobišová
Marta Lebedová je tanečně pohybová terapeutka a certifikovaná masérka pracující v Centru komplexní péče v Dobřichovicích. V rozhovoru jsme mapovaly její dětství v Chebu, formující pobyt v Kalifornii a studium na pražské vysoké škole. A taky to, jak se dostala k tanečně pohybové terapii, jak pracuje s klientkami a klienty a jak přemýšlí o své práci. Když jsem se jí ke konci rozhovoru ptala, zda jsem nezapomněla na něco důležitého, bez váhání odpověděla: „Co bych určitě chtěla říct je, že mě ta práce strašně baví. Je neskutečné, co klienti přinášejí. Když pozoruji jejich pohyb, mívám z toho kolikrát husí kůži.“
Foto: Pirjo Huomo
Vzpomenete si na první moment, kdy jste si uvědomila, že se chcete věnovat tanečně pohybové terapii?
Ano – v devadesátých letech jsem na Univerzitě Karlově studovala sociologii. Zaujala mě zejména kvalitativní a biografická sociologie. Po dokončení jsem měla velkou touhu jít do praxe, ale jako bývalá krasobruslařka jsem chtěla, aby toho byl součástí i tanec. V Praze jsem potkala člověka, který byl z uměleckých kruhů a řekl mi, že se tady otevírá první výcvik tanečně pohybové terapie. Hodně mě to zaujalo a brala jsem to jako propojení s tím, co mě zajímá. Ale v té době jsem už věděla, že jedu do Kalifornie.
Co na vás čekalo v Kalifornii?
Můj manžel dostal stipendium a věděli jsme, že tam budeme dva roky. Byla jsem ráda, že jsem na výcvik narazila – že vůbec něco takového existuje.
Ke Kalifornii se ještě vrátíme. Jaké bylo věnovat se krasobruslení ještě v dobách komunismu?
Bydleli jsme v Chebu – v blízkosti železné opony. Krasobruslení pro mě tehdy bylo pestrým světem. Náš trenér pocházel z východního Slovenska, z velmi klanové rodiny. Měl to v sobě opravdu vtělené a s těmito hodnotami nás vedl. Zahrnul do toho i rodiče a dokázal vytvořit neskutečnou komunitu, která v původně vysoce individualizovaném sportu fungovala jako tým. Nasála jsem tam silné hodnoty. A ten kraj – Sudety, na okraji všeho – to pro mě mělo velkou kvalitu, ze které jsem čerpala i v Americe. Mráz nebo neustálé mrholení, tma, otevřený venkovní stadion. Trénovali jsme i dvacet hodin týdně, pořád venku. Budovala se v nás odolnost. Trenér tolik nekoukal na to, jestli jsme krásně nalíčené, ale spíš na to, jestli je v tom opravdovost.
To jsou vaše hlavní vzpomínky na dětství?
Ano. Měla jsem zimní stadion za rohem, takže jsem doma jen hodila tašku do rohu pokoje a vzala brusle. Oba rodiče byli doktoři. Přestěhovali se do Chebu na dosidlování Sudet. Oba pracovali v nemocnici. Hodně času jsem taky trávila v lékařském prostředí.
Věnovala jste se ještě nějakým dalším sportům nebo tancům?
Všem tancům, co se daly vyzkoušet a byly k dispozici. Tenkrát mě fascinovala skupina UNO – moderní tanec, ale to u nás vůbec nebylo. Prošla jsem standardními tanci, baletní školou, mažoretkami. Pak se tam objevila skupina stepu a latinskoamerické tance – lambada, samba. Byl to život na okraji – člověk bral, co bylo. A s tím málem jsme si museli vystačit.
Vnímám silný vliv specifického prostředí v Sudetech, kde se i přes překážky té doby dařilo věnovat se různým sportům. Jak to vyústilo až ve studium sociologie v Praze?
Se sportem jsem musela ze dne na den skončit v 16 letech kvůli výhřezu ploténky. Hledala jsem, co dál. Sametovou revoluci jsem zažívala ve druháku na gymplu v Chebu. Do té doby byla Občanská nauka komunistická nalejvárna. Pak najednou přišly psychologie, sociologie, filosofie. Měli jsme výborného češtináře, který nás do toho zahrnoval. A moje maminka mi říkala: „Dělej všechno, co chceš, jenom nechoď na medicínu.“ Tak jsem si tuto kategorii vyloučila, nicméně jsem v tom vyrostla. Můj táta byl neurolog. Až pak zpětně, když umřel, mi přišlo, že neurologie je nejzajímavější věda na světě.
Jaké to bylo v Praze na Fakultě sociálních věd?
Byl to rozpuk. Potkala jsem spoustu nesmírně zajímavých osobností. Věděla jsem ale, že klasická sociologie – sezení za počítačem a dělání analýz – pro mě nebude. Chybělo mi tam tělesno, takže jsem si našla skupinu moderního tance. A tam jsem se dostala k technice Marty Graham (americká tanečnice, jež významně ovlivnila dějiny moderního tance, pozn.red.) či k Limónově technice (jedna ze základních technik moderního tance, kde jde o pohyb vycházející z vnitřního prožitku a emocí, pozn.red.).
Říkala jsem si, že potřebuji víc pracovat s tělem. Ještě před odletem do Kalifornie jsem si udělala první masérský kurz. Věděla jsem, že si v Americe budu hledat práci v oboru, kde se pracuje s tělem. A že chci pracovat v soukromém sektoru, kde mi tempo vyhovuje víc.
Když se vrátíme ke Kalifornii, čemu všemu jste se tam věnovala?
Pracovala jsem jako cvičitelka a masérka na fyzioterapii Damon Anderson Physical Therapy a pak v kavárně a výrobně čokolády Pieces of Heaven. Jakmile nám přebylo pár peněz a nepřežívali jsme hlady jen o pár dolarech, začala jsem si platit kurzy moderního tance na Monterey Peninsula College. Potkala jsem tam mnoho inspirativních osobností z různých koutů světa.
Jakou stopu ve vás ty dva roky zanechaly?
Kdybych měla v nadsázce říct, jaké jsem národnosti, tak řeknu, že české a kalifornské. Takže zásadní stopu. Kalifornie má v sobě pořádný díl experimentování a ztřeštěnosti. Moje celá bytost se tam cítila doma – byl to obrovský oživující a inspirativní „nakopávač“. Otevřelo mi to široké obzory. Vnímala jsem tehdy tanec na každém kroku. Objevila jsem například kontaktní improvizaci a tanec Butó s japonskou tanečnicí – dneska už je vše i u nás, ale tehdy to byla pro holku ze Sudet velká novinka. Byla to pro mě škála formativních zážitků, vstupenka do světa a jeho možností. Přátele tam mám dodneška a moc ráda bych se tam zas vydala.
Taneční vystoupení na Monterey Peninsula College (Foto: Archiv ML)
Pokračování rozhovoru v jednotlivých sekcích ↓
KOUSEK KALIFORNIE V DOBŘICHOVICÍCH
Krátce po návratu jste už nastupovala do Centra komplexní péče (CKP) v Dobřichovicích?
Po několika letech jsme se do Dobřichovic nastěhovali už s dětmi. O CKP jsem slyšela v rádiu. Byla jsem tehdy stále v té americké mentalitě, že když něco chceš, musíš za tím rozhodně jít. Nikdo z toho, jak sedíš, nepochopí, co chceš! Zavolala jsem na recepci a přes hlavního lékaře mě odkázali na paní ředitelku. Setkání s magistrou Týkalovou pro mě byl velmi příjemný zážitek. Primárně mě přijala na masáže a administrativu. Na její podnět jsem přes vedení pohybových skupin pro ženy začala postupně budovat i praxi tanečně pohybové terapie. V té době o tom ještě nebylo takové povědomí. Ona zakládala CKP v roce 2001 s oběma směry – fyzioterapie a psychoterapie a věděla, že to k sobě patří. Že člověk je celistvá bytost. Já jsem tam přišla v roce 2007.
Co se dělo pak?
Nastoupila jsem do výcviku tanečně pohybové terapie Jany Špinarové Dusbábkové a Andrey Malé. Předtím jsem zažila krásné workshopy Kláry Čížkové. V CKP jsem taky dostala na starosti konání kurzů, tak jsem ji zvala i tam. Měli jsme například sérii pohybových setkání v krajině. Hodně se mi líbil i kurz Jany Lewitové o práci s hlasem. Naladit se na hlas nejprve skrze dýchání…To mi přišlo úžasné. Měla jsem tu malý zažívaný kousek Kalifornie!
Je komplexní přístup k člověku s pozorností ke všem aspektům, které se ho týkají, věcí budoucnosti? Mám na mysli aspekty psychologické, fyzické, sociální, spirituální. Povědomí se zlepšuje, ale stále to není většinový přístup k lidskému zdraví.
Mně to dává velký smysl. V CKP máme interdisciplinární tým, ve kterém jsou rehabilitační lékaři, fyzioterapeuti, psychoterapeuti, arteterapeutka, maséři a kolegové na různá cvičení. Kolegyně umějí například speciální lymfatické masáže, kraniosakrální terapii, viscerální terapii, Feldenkraisovu metodu. Všichni jsme zahrnuti do psychosomatického vzdělávání.
Základní terapeutická úvaha se nejčastěji uděje na prvním sezení u rehabilitačního lékaře a ten stanoví léčebný postup. Může se stát, že klient začne na psychoterapii a pak pokračuje na fyzioterapii nebo ke mně. Je to společná práce.
Na webu CKP jste v medailonku představena jako „pohybová terapeutka“.
Má práce se postupně vyvíjela i do psychoterapeutické roviny, ale hledali jsme, jak ji nazvat, aby slovo tanec klienty neodrazovalo. Slovo tanec děsilo, zatímco pohybu je schopen téměř každý. Pohyb je i jen dech. Můžeme jen ležet a dýchat nebo hýbat třeba pravým ramenem – v tom není obrovský nárok.
Teď už je to jiné, ale pamatuji si, že dříve jsem si s každým klientem nejprve ujasňovala, že to není o dokonalé taneční formě – nemusí dodržet určité kroky, propínat špičky, dobře vypadat a usmívat se. Naopak, zajímavý je ten tanec uvnitř. Vše, co se uděje, je to nejpravdivější. Nejsem tu, abych hodnotila, ale abych vyslechla, co mi pohybem sděluje.
Lidé, co se v komunitě okolo tanečně pohybové terapie pohybují, vědí, že na setkáváních s klientstvem mnohdy o tanec vůbec nejde. Ale pokud se s tím někdo setká poprvé, může ho to odradit. Není slovo „tanec“ v názvu tedy spíše matoucí?
Říkám si, že časem to možná bude známější. Cílem je pomoci těm, kterým to může pomoct. A jakým názvem do toho klienty pozvu, taky odpovídá aktuální době. Samotný název nevidím jako tak zásadní. Na jedné z konferencí Americké asociace nám kladli na srdce, ať nezapomeneme, že tanec je něco, co je inspirací a zdrojem pro tanečně pohybové terapeuty. V něm je živost, vitalita. A s klienty pak můžete použít i jakékoli další nástroje z vašeho repertoáru.
Taneční vystoupení na Monterey Peninsula College (Foto: Kerry Belser)
MÍT PEVNOU ZEM POD NOHAMA
Jakým způsobem pracujete s klientkami a klienty?
Nejčastěji ke mně chodí lidé s různými tělesnými potížemi. Jsme psychosomatické zařízení, tudíž to bývají bolavá záda, hlava, nedokrvující se prsty, stěhující se tělesné obtíže a jiné. Fyzioterapeut se tím zabývá v kontextu pohybového systému celého těla. Já bolavou část beru jako východisko pro kreativní pohybovou práci a v pozadí vnímám psychické a sociální souvislosti.
Čím déle tu práci dělám, tím více mi to přijde jako logické propojení. Nebo klient může též přijít od verbálního psychoterapeuta s tím, že se o některých věcech nyní nedá mluvit. Zasekává se to, je to těžké, nejsou na to slova. Pracujeme v pohybu a většinou se to postupně pohne a slova se vynoří.
Má každé setkání pevnou strukturu?
Mám svůj mustr, který pro mě slouží jako struktura, ale nemusíme se ho vždycky držet. Na začátku koukáme na prostor, kde se zrovna nacházíme, a jak se v něm klient cítí.
Snažím se člověka motivovat, aby si prostor sám přizpůsobil. Poprvé se do toho většinou nepustí. Později je však už schopen změnu udělat. To považuji za hodně důležité. Všímám si, co se symbolicky děje. Zpočátku si to poznamenávám, snažím se příliš neinterpretovat a nenarušovat plynulost.
Například mladý hoch až po dalším vybídnutí upravil polohu dvou křesílek, které mám v rohu místnosti, kde pracuji. Okomentoval to slovy: „Taková blbost.“ Říkám mu, že to není blbost, že je skvělé, že si dokázal prostor udělat pro sebe o trochu příjemnější. Odpověděl, že křesílka nyní působí otevřeněji. A sám dodal, že mu připomínají rodiče. Chtěl, aby lépe rozuměl jejich vztahu. Řekl: „Nejsou ke mně zády.“
Co se po prozkoumání prostoru děje pak?
Druhý krok je, aby si klienti vybrali místo v prostoru, kde je jim dobře. Mohou si to několikrát upravit – je důležité, že i malá změna je možná.
Další je kontakt se zemí. Je potřeba mít pevnou plochu pod nohama. Z fyzioterapie víme, že mozek signalizuje bezpečí, když vnímá pevnou oporu. Na chodidlech je spousta receptorů. Snažím se, aby měl klient komfort a cítil se bezpečně. Jak říká americká tanečně pohybová terapeutka Amber Gray, spousta lidí nemusí rozumět tomu, co je bezpečí – třeba to moc nezažívali. Ale mohou to vědět skrze tělo – zda je jim něco pohodlné, příjemné či alespoň neutrální.
Pak se věnujeme zpřítomnění těla – kontaktu s tělem, rozhýbání. Když souhlasí a potřebují to, vedu je slovem. Někdy už toto vystačí na celou hodinu. Někdy, zejména v pozdějších fázích terapie, je to jen krátký úvod.
Pokud se už trochu známe, zvolíme téma, které mohlo vyplynout z povídání nebo jen z úvodního přenesení pozornosti k tělu. Ze začátku klienta v pohybu více zrcadlím. Později se třeba hýbe víc sám. Pak následuje spočinutí a reflexe. Ta může být slovem: jak se aktuálně klient cítí, a to fyzicky i emocionálně. Nebo i kresbou. Může být i pohybové uzavření a slovní formulování toho, co si chce ze setkání odnést.
Stává se, že se klientka/klient ze začátku ostýchá a k pohybu se dostane třeba až na dalších setkáních?
Snažím se, aby se nemuseli ostýchat. Pracuji s tím, co je. Někomu se nemusí chtít hýbat, možná proto, že to jen není dobře nastavené. Snažím se vytvářet pohodu pro tělo i celou bytost a tak nastavit podmínky, aby se mohli pohybově projevit. Snažím se být pořád bdělá.
Jakmile zachytím, že někde to není ono, reaguji. Například změnou tempa, pozice, vzdáleností. Nebo otázkou ohledně toho, co se děje. Někdo řekne: „Já už ty ruce výš nedám.“ Dosud ruce zvedal normálně, v symbolické rovině se projevila bariéra. Což můžu číst například jako: „To už se nedělá, sem mě nepouštěli. To už je moc, zapovězený prostor.“
Nabízí se interpretace, ale snažím se je pozdržet a zůstat u zrcadlení nebo popisu pohybu. V začátcích pracuji zejména na bezpečí a důvěře, nevyptávám se pořád na významy. Spíš se ptám, zda se teď v těle cítí dobře. Tak poznáváme, kam můžeme jít společně. Klienti učí i mě. Soustředím se na to, co vidím, a snažím se na ně ladit. A tak společně vytváříme prostor pro pohyb.
Foto zleva doprava: Pohybový dialog s klientkou, Práce s pomůckami, Terapeutka v pozici svědka pohybu, Zrcadlení pozice v klidu (Foto: Klára Sekyrová)
ALESPOŇ O TROŠKU LEPŠÍ SITUACE PRO TĚLO
Setkáváte se s mýty ohledně tanečně pohybové terapie, například ze strany klientstva?
Klienti bývají mnohdy překvapení. Říkají mi, že si nedovedli představit, že něco takového zažijí. Ať už úlevu, nebo prožijí sami sebe v pohybovém projevu, který ani nevěděli, že mají v repertoáru.
To zní jako příjemné překvapení.
Často je to objevné. Zpočátku je pro klienty překvapivé, že se dá něco vyčíst z jejich tělesného projevu. Na to jsme jako terapeuti školeni a dá se to snadno ukázat na příkladech. Jindy klienti několikrát řekli, že něco neumí, a nakonec jsme k tomu postupně plynule došli.
Někdy pracuji s postupným zintenzivňováním. Navrhnu, aby klient tvarem těla ukázal, jak se v té určité situaci cítil. Postupně zintenzivňuje pozici, až je jasně cítit i vidět, co se na tělesné úrovni děje. A pak sleduji, co udělá spontánně jako následný pohyb. Nebo dám nabídku, aby našel „opačný pohyb“. Například z úplného silového sevření ve dřepu a s grimasou v obličeji si lehne do otevřené a uvolněné pozice na záda, uvolní i obličej a vydechne. Ptám se pak, jak mu bylo v první pozici a jak ve druhé.
Jak často se potkáváte s mužskými klienty?
Jsou v menšině, řekněme, sedm či deset procent. Spolupráce s nimi je velmi zajímavá. S tím vlastně souvisí i další z mýtů, že tanečně pohybová terapie není vhodná pro muže. Nebo pro seniory či děti. Za mě je to terapie vhodná téměř pro kohokoli. Napadá mě další mýtus – že se v takto zaměřené terapii musí tančit a že to nějak musí vypadat. Nemusí.
„Chlapi jsou víc v hlavě, nevěnují se tolik emocím. V těle sídlí moudrost, kterou člověk může využít – nemusí být stále jen ve struktuře a v hlavě. Líbí se mi kombinace náhledu a nacítění těla. Připomíná mi to MacLeanův trojjediný mozek (instinkty, emoce, racio) – v tom je potenciál celistvosti, že jsou všechny tři v jednotě a nerozštěpené (což dělají traumatické zážitky). V TPT se to integruje – rozumím tomu, cítím to a mohu to prožít. A prozkoumávat v těle a pak v rozhovoru reflektovat a sjednotit.”
Odpověď jednoho z Martiných klientů na otázku, co mu přináší tanečně pohybová terapie.
Pracujete s muži i v rámci podpory týmu mladých basketbalistů. Jak jde tanečně pohybová terapie a basketbal dohromady?
Šest let spolupracuji s klubem Basketbalová Akademie Radotín. Dostala jsem se k tomu přes svého nejmladšího syna. Chtěla jsem přispět svou troškou a oslovila jsem hlavního trenéra a prezidenta klubu Adama Peřinku. Hlavně jsem si přála, aby kluci dobře vnímali své tělo. Aby byli připraveni na zátěž a mohli tak předcházet úrazům.
Ve vrcholovém sportu se může stát, že se tělo stane jen nástrojem k výkonu. Mozek je nucen „povypínat“ bolestivé vjemy, sníží se vnímavost a může snáze dojít k přestřelení míry a k úrazu. To však neznamená, že by kluci neměli být odolní. Vycházela jsem z konceptu Amber Gray, že nehledáme sto procent, ale vždy alespoň o trošku lepší situaci pro tělo. To může platit ve sportu stejně dobře jako v rehabilitační či psychoterapeutické péči.
Jak s mladými basketbalisty pracujete?
Basket je rychlý dynamický sport: v halách bývá napjatá bojová atmosféra, hluk, vyhrocené emoce i urážky. Pracuji s nimi na kompenzaci formou plynule navazujícího klidného pohybu na zemi v klidném naladění nervového systému, zároveň v podpoře vnímání a sebeúcty. Méně výkonný sportovec neznamená horší člověk. To je důležité zejména v období dospívání, ve kterém chlapci jsou.
Za jeden z úspěchů považuji to, že se kluci naučili hluboké relaxaci. A to opravdu bravurně. Byla to dlouhá cesta a povedla se.
Také po nich chci, aby si na cvičení zouvali boty a kompresní ponožky, ve kterých jsou nohy sevřené při tréninku. Aby si chodidla odpočinula a aby cítili jednotlivé prsty. Aby cítili, jak dopadají na patu a například i vnější hranu chodidla – aby mozek mohl dříve zachytit nebezpečí zvrtnutí kotníku.
Dá se říct, že existují témata, se kterými se u svých klientek a klientů opakovaně setkáváte?
Mám traumatizované klienty s prazvláštním vztahem k tělu. Setkávám se s tím u žen i u mužů. Často pak dochází k prvnímu nazření typu: „Wow, já jsem to tělo fakt roky trápil/trápila.“ Ať už to bylo sportem, prací nebo třeba nicneděláním. Buď je něčeho moc, nebo naopak málo. Nebo to přehlíží a „vystěhují“ se do hlavy.
Bojíme se kontaktu se svým tělem?
Nevím, jestli se bojíme. Ale měla bych tendenci si myslet, že čím víc sedíme a čím víc naší práce je na obrazovkách a v imaginárních světech, tím víc se od těla vzdalujeme. Odcházení od těla se může samozřejmě dít i vlivem různých traumatických událostí, jako například zneužitím nebo tím, jak se mnou zacházeli mí blízcí nebo rodiče. Tak se může zásadně narušit kontakt s vlastním tělem. Dnešní doba nás zve k tomu, aby vzdělaní lidé pracovali hlavou, a tak mohou být víc a víc odpojeni od těla. Tělo se stává cizím a ztrácíme s ním kontakt.
Marta Lebedová s basketbalisty z klubu Basketbalová Akademie Radotín (Foto: Jan Fapšo)
PŘESTAT SE HÝBAT NENÍ NORMÁLNÍ
Jak si můžeme v každodenním fungování všímat svého těla a pečovat o kontakt s ním?
Základní východisko je normálně se hýbat a vnímat. Když se přestaneme hýbat, není to normální. Když máme stále v uších sluchátka a nohy nacpané v těsných a těžkých botách, méně vnímáme okolí a terén. Ve škole a v práci často moc sedíme. Myslím si, že tohle je nenormální stav, na který naše těla za ta sta tisíciletí vývoje nebyla připravena. Jsou to návyky až z poslední doby.
Není třeba hned zvedat těžké činky. Pro někoho bude fajn třeba pohyb typu Feldenkraisovy metody. Pro jiného to bude prostá chůze, courání lesem. A někdo jiný si na obrazovku počítače dá upozornění, aby šel udělat pár dřepů. Důležité je, aby to pro člověka byl libý způsob pohybu a měl jich dostatečnou škálu.
Jak o sebe pečujete vy?
Pro mě je důležitý estetický pohyb s určitou mírou dynamiky. Ráda jezdím na in-linech a jsem ráda venku. Mám ráda hory a chození do kopce. Pak funkční a silový trénink. Aktuálně chodím na moderní tanec. Hodně pracuji na vedené relaxaci – používám ji pro sebe i s klienty.
A během dne s klienty?
V době mezi klienty si dle možností lehnu na pár desítek sekund na zem, zavřu oči a uvědomím si podlahu. Nebo si pustím krátkou dynamickou hudbu a hýbu se, naberu síly.
Od těžkých emocí prožitých s klienty ulevuje například krátké pohybové reflexivní video, na které se dívám až s odstupem. V práci s klienty musím mít stanovený strop: pět lidí na den je maximum.
Foto: Archiv ML
ZÁPAS O UZNÁNÍ
V Asociaci tanečně pohybové terapie České republiky (TANTER) jste mnoho let působila jako delegátka ČR v Evropské asociaci tanečně pohybové terapie (EADMT). Co se může česká komunita tanečně pohybových terapeutek a terapeutů naučit od té evropské?
S EADMT jsem spjatá už deset let. Aktuálně jsem stále členkou pracovní skupiny. Nutno říct, že u zrodu evropské asociace kolem roku 2010 stály české terapeutky Klára Čížková a Jana Špinarová Dusbábková.
Pro mě to vždycky byla neskutečně inspirující skupina lidí. Potkávala jsem se tam s různými přístupy v různých fázích rozvoje, a když jsem viděla, s čím se která země zrovna potýká, lépe jsem evropskou situaci viděla v celkovém kontextu. V evropské asociaci byla vykonána velká spousta práce, co se týče například standardů profese a vzdělání tanečně pohybového terapeuta. Vizí je, že když terapeuti vyhoví evropským standardům a získají certifikaci, měli by být zaměstnatelní v rámci evropských zemí.
Vzít si z toho můžeme ujištění, že jsme součástí komunity, která je v určité fázi vývoje.
Jsou v Evropě země, kde na tanečně pohybovou terapii chodí klientstvo úplně běžně v takové míře jako navštěvuje verbální psychoterapii?
Když si vezmeme počet členů EADMT – zhruba dva a půl tisíce profesionálů plus několikanásobně víc studentů – a číslo porovnáme s počtem obyvatel v Evropě, tak to pořád nebude úplně běžné.
V rámci pracovní skupiny v EADMT jsem byla dvakrát přítomna průzkumu, jak daleko jsou jednotlivé evropské země s uznáním profese tanečně pohybového terapeuta.
Průzkum se po letech opakoval a někde došlo k pozitivnímu posunu. Jinde – například v Rakousku – došlo k tomu, že v určitý moment trochu rezignovali. Příliš dlouho se nedařila snaha dostat profesi do zákonů a dosáhnout uznatelnosti.
Na druhou stranu, v Lotyšsku a Estonsku mají vysokoškolský program tanečně pohybové terapie a v Rize se v roce 2014 konala vůbec první konference EADMT. Pro kontrast, v Anglii, odkud pochází mnoho vlivných osobností oboru, mají paradoxně problém – vzdělávání je tam hodně drahé a pak se mladým těžko shání uplatnění v oboru.
Zápas o uznání profese tanečně pohybové terapie je tedy celoevropský.
Nemůžu to zobecnit. Profese může být v některé zemi de facto uznaná – veřejnost i odborná komunita ví, co dobrého přináší, ale ještě není zakotvená v zákonech.
V Británii po covidu odešlo ze sektoru duševního zdraví 120 tisíc lidí. Zaměstnanci to neustáli a vyhořeli. Neměli to dobře zafinancované. Některá zařízení musela úplně zavřít. Neznamená to, že by ta práce nebyla potřeba. Protlačit vznik něčeho nového a užitečného skrze politický systém je ale mnohdy náročné.
V Čechách se setkávám s tím, že poptávka po psychoterapii převyšuje nabídku. Tanečně pohybová terapie a obecně expresivní terapie jsou nové obory, které si stále hledají své místo. Odbornictvo v pečujících profesích ani veřejnost často neznají jejich možnosti a přínosy. Zároveň z výcviků přicházejí další a další motivované terapeutky a terapeuti a zpočátku si možná i dost těžko hledají svou pozici v systému i své klienty.
Jak vidíte budoucnost českých tanečně pohybových terapeutek a terapeutů?
Výhodu vidím v novosti oboru, čerstvosti a schopnostech expresivních terapeutů. Mají kreativní nástroje a tím, že musí překonat mnohé překážky, budou – věřím – oplývat i odolností. Máme dobře založený obor, máme schopné „matky zakladatelky“, od kterých se můžeme učit. Máme též asociaci, standardy profese i vzdělávání a dva výcvikové instituty. Nechybí též kvalitní napojení na zahraničí a nejlepší profesionály v oboru. Vím, že část z nás aktivně působí – poskytuje terapie, vede workshopy, školí. Přibývají terapeutky v úrovni profesionálního členství i tanečně pohybové supervizorky. To všechno není málo na tak mladý obor. Osobně vidím, že obor roste dobrým poctivým tempem. A v to já věřím. Budoucnost vidím pozitivně. Máme co přinést do nejrůznějších sfér.
Mgr. Marta Lebedová, R-TPT vystudovala sociologii na Univerzitě Karlově a úspěšně ukončila psychoterapeutický výcvik v tanečně pohybové terapii. Dále se vzdělává u českých i zahraničních tanečně pohybových lektorů. V Kalifornii absolvovala masérskou školu Monterey Institute of Touch a jako přidružená studentka se věnovala tanci na Monterey Peninsula College. V České republice prošla kurzy Fyzioterapie funkce pod vedením Clary Lewitové a Jana Maryšky. Je profesionální členkou asociace TANTER (titul R-TPT za jménem) a dále členkou Společnosti pro psychosomatickou medicínu (ČLS JEP) a Českého institutu pro supervizi (ČIS). V Centru komplexní péče v Dobřichovicích (www.ckp-dobrichovice.cz) se téměř dvacet let věnuje klientkám a klientům a také organizuje vzdělávací akce. Sedmnáct let působí jako lektorka. Aktuálně prochází supervizním výcvikem u ČIS.
Bc. Anna Puobišová je tanečně pohybová terapeutka působící v Berouně (www.vteledoma.com). Je členkou asociace TANTER a České arteterapeutické asociace (ČAA). Má také vzdělání v humanitních vědách, arteterapii, pedagogice, krizové intervenci. Dříve se profesně věnovala i tvorbě rozhovorů pro různá periodika. V této rubrice s nadšením propojuje svůj oblíbený publicistický žánr se svým nejoblíbenějším oborem na poli pomáhajících profesí.
